Nové rostliny na mé skalce III

Aquilegia aurea
V roce 1999 jsem na klubovém zájezdu do Pirinu sebral zralá semena z jakéhosi orlíčku a tajně jsem doufal, že by to mohla být A. aurea, která podle literatury v Pirinu roste. Je to snad jediný evropský žlutě kvetoucí orlíček. O čtyři roky později jsem pak měl velkou radost, že se moje naděje splnila. Vykvetl skutečně žlutým květem. Ale jeho pěstování nebude zřejmě bezproblémové. Semenáčky jsem v r. 2001 vysadil na čtyři různá místa ve skalkách, ale jen jeden z nich přežil dvě zimní období až do prvního květu a dokonce až dodnes (2005). Z téměř přízemní listové růžice vyrůstá každoročně bezlistý stvol asi 20-25 cm vysoký a na svém vrcholu nese několik dosti velkých, světle žlutých květů.

Aster pattersonii
Před více než 15 lety mě zcela okouzlila tato astřička, kterou jsem tehdy viděl v botanické zahradě v Kew u Londýna. Je to americký druh, vysoký v květu jen 7-10 cm, s velkými světle fialovými úbory se žlutým středem a obkopinatými, po okrajích mělce pilovitými listy. V následujících letech jsem tento druh každoročně hledal v seznamech semen světových klubů, ale nic. Až v r. 1997 jsem dostal několik semen sbíraných v přírodě od amerického přítele.Bohužel moje radost neměla příliš dlouhé trvání. Vyklíčila mi jen jedna rostlina a po vysazení do skalky po dvou letech v zimě uhynula aniž zakvetla. Je to rostlina z velkých výšek, v přírodě se vyskytuje vždy nad hranicí lesa a jako takovou jsem ji měl chránit před zimní vlhkostí.

Calceolaria fothergillii
Tato rostlina, pocházející z Patagonie a Falklandských ostrovů, je velmi podobná známější C. darwinii. Liší se od ní hlavně svými šedě vlnatými listy, které jsou u C. darvinii sice podobně zvrásnělé, ale lysé. Byla objevena už v r. 1777 dr. Johnem Fothergillem, ale dodnes je pěstována dost vzácně, hlavně pro svoji obtížnost, která je ještě větší než u C.d. Je to trochu divné, protože Falklandy jsou na téměř stejné jižní šířce, jako je sever Čech na severní, roční srážky jsou tam asi 650 mm proti našim 700, ale prý je tam neustále zataženo a hlavně silně větrno. A je to jižní polokoule, což je také nutno vzít v úvahu. U nás rostliny v zimě, ve skleníku, trpí botrytidou a uhníváním, pěstování ve skalce nepřipadá v úvahu vůbec. Držím je tedy v květináčích, v humosním a propustném substrátu (1 díl drnovky, 1 díl rašeliny, 2 díly kamenné drti 4-8 mm), od jara do podzimu venku ale ve stínu, přes zimu ve skleníku a dost suše. Ve vegetační době chtějí normálně vlhký substrát ale nesnášejí vysoké letní teploty.

Campanula rupestris
Tento řecký monokarpický zvonek je představitelem celé skupiny podobných, většinou řeckých zvonků, do které patří např. C. Orphanidea nebo C. topaliana, ale i několik dalších, méně známých. Listy v přízemní růžici jsou řapíkaté, nepravidelně lyrovité s koncovým cípem zdaleka největším a zubatým a celé šedavě chlupaté. V době květu vytváří množství polopoléhavých lodyh s přisedlými, téměř oválnými lístky, které nesou množství vztyčených, trubkovitě zvonkovitých květů světle lilamodré barvy seskupených v krátkých několikakvětých hroznech. Čnělka květu je na konci rozdělená do pěti blizen, což je charakteristický znak celé této skupiny. Pěstoval jsem ji už několikrát, vždy na slunném a dobře propustném místě ale na zimu nepřikrýval a to byla zřejmě chyba. Několikrát mi její růžice přes zimu uhnily, což se mi např. u příbuzné C. orphanidea nikdy nestalo.

Claytonia megarrhiza
Tato severoamerická skalnička patří do čeledi Portulacaceae, stejně jako Lewisie. Roste ve skalních štěrbinách a kameništích  v montánním a alpínském stupni v téměř celé rozloze Skalistých hor. Vytváří listovou růžici připomínající netřesky s mnoha lžičkovitými listy tmavě zelené barvy. Květy jsou ve větším množství na růžici, na krátkých, do 5 cm dlouhých vodorovných stvolech okolo růžice. Jsou bílé se žlutým středem, průměr asi 15 mm. Má var. nivalis která je kompaktnější a kvete růžově. Vytváří postranní růžice, které je možno odříznout a zakořenit jako řízky, někdy i semena. Je ale obtížně pěstovatelná, jako všechny vysokohorské skalničky, navíc potřebuje i sušší podmínky. Pěstoval jsem ji několikrát, vysazenou do štěrbin v kyselé skalce, na severní straně za většími kameny, nebo i v květináči. Několikrát mi i zakvetla, většinou už koncem března, ale nikdy nevydržela dlouho.

Convolvulus compactus
Tento nejkrásnější z tureckých svlačců je občas na skalkách pěstován. Ta občasnost je dána zejména možností přísunu semen z přírody, protože to je alespoň pro mne jediná možnost rozmnožování. Řízky se mi nikdy nepodařilo zakořenit a semena mi doma rovněž nikdy neurodil. Vytváří až 50 cm široký bochan stíbřitých listů asi 10 cm vysoký a velké bílé, lehce narůžovělé květy vytvářející se postupně v průběhu června a července. Je to rostlina na plné slunce a do sucha, při čemž to sucho, ať už v létě nebo zejména v zimě, je hlavní kámen úrazu při jeho pěstování. Pěstoval jsem tento svlačec několikrát, nejúspěšněji v pískovém záhonu, kde vydržel téměř 3 roky. Pěstování v květináči není vhodné, protože má velký kořenový systém. S trochou závisti vzpomínám na obrovskou rostlinu Panayoti Kelaidise na jeho skalce v suchém klimatu amerického Denveru, která byla 8 let stará.

Cremanthodium arnicoides
Rostliny rodu Cremanthodium patří do čeledi Asteraceae a pocházejí z vysokých poloh Himálaje. Vždy jsem se o nich domníval, že jsou u nás v podstatě nepěstovatelné. Pro tento druh to ale zřejmě neplatí, jak jsem s podivením zjistil. Rostlinu jsem vypěstoval v r. 2000 ze semen z naší klubové výměny, darovaných norským členem a vysadil jsem ji do vřesoviště, protože se do skalky podle mne se svojí výškou asi 60 cm nehodí. Je umístěná v polostínu, v normální vřesovištní směsi promíchané s trochou kamenné drti. Každoročně, protože na zimu zatahuje, vytváří velkou přízemní listovou růžici, jejíž listy mají dlouhý křídlatý řapík a čepel asi 20 (-30) cm dlouhou a 10 (-15) cm širokou. Koncem května začíná růžice vyhánět květní stvol s dlouhým koncovým hroznem poupat, která pak asi v polovině června rozkvétají. Květenství jsou žlutá, v souladu se jménem rostliny podobná prhám, obrácená do strany na rozdíl od většiny příbuzných, které mají kěty nící. Semena sice u mne alespoň zdánlivě vytváří, ale zatím se vždy ukázalo že nejsou vertilní. Rostlina poprvé kvetla po 3 letech (obrázek) a bez jakékoliv ochrany je tam dodnes a každoročně kvete.

Hymenoxys lapidicola
O této rostlině jsem už psal ve Skalničkách 4/92 pod názvem Dinosauří kopretina, v té době jsem ale s ní neměl žádné vlastní zkušenosti. Vytváří nevelké kompaktní bochánky složené z listových růžic úzce kopinatých až téměř čárkovitých krátkých listů s úplně přisedlými žlutými hlávkami typickými pro tento rod. V přírodě roste na jediném místě v severovýchodním Utahu, ve štěrbinách pískovcových skal a v suti pod nimi, ve vrcholových téměř nepřístupných partiích asi 2500 m vysoko. Má dlouhý kůlový kořen. Od r. 1994 jsem ji pěstoval už třikrát ze semen ze zahraničních výměn. Poprvé v květináči mi uhynula už v první zimě ve skleníku, protože jsem ji držel zřejmě příliš vlhce. Podruhé vydržela 4 roky, když jsem ji stále udržoval kromě jarního období jen ve slabé vlhkosti. "Vyrobil" jsem z ní časem i několik řízkovanců, z nichž jeden jsem zkusil v travertinové skalce, kde v r. 2000 mladá rostlina zakvetla dvěma květy ale v následující zimě se ztratila a už se nepamatuji, jestli pod sklem nebo bez něho. Je to obtížná rostlina, ale fotografie exemplářů z anglických výstav se 40-50 květy zvyšují krevní tlak.

Hymenoxys subintegra
Hymenoxysy podobně jako townsendie patří k mým oblíbeným astrovitým rostlinám. Patří k nim i tento, navzdory dvěma handicapům které v mých očích má. Je monokarpický a je dost vysoký, pravděpodobně nejvyšší z rodu. Jeho výška se v literatuře udává v rozmezí 10-60 cm, ale moje rostliny měly ve všech doposud třech případech výšku asi 25-30 cm. Vytváří jedinou přízemní růžici jen 2-4 mm širokých listů dlouhých až 10 cm, které jsou buď jednoduché nebo často na konci dělené ve 3 špičaté úkrojky a krásně stříbřité jemnými bělavými chloupky, kterými jsou pokryté. Na v horní části rozvětvené lodyze je několik žlutých květenství s poměrně úzkými, na konci zubatě useknutými paprskovitými květy a rovněž žlutým diskem. Vysazoval jsem tyto rostliny vždy na plné slunce, do chudšího písčitého substrátu a bez ochrany vždy dospěly až do květu. Klíčivá semena jsem ale nikdy nesklidil.

Linum cariense
Tento snad nejkrásnější ze lnů pochází z poměrně malé oblasti v Turecku, zejména z pohoří Sultan Dag, kde roste na vápencových svazích a vyvýšených skalkách, ale i na kyselých horninách, až do výšky 2300 m. Jeho popis od př. Juráška je ve Skalničkách 1/93. V přírodě tvoří jen velmi malé rostliny, asi 5 cm v průměru a 3 cm vysoké, v kultuře jen o maličko větší. Úzké, čárkovité, šedavě namodralé lístky jsou asi 15 mm dlouhé a 2-3 mm široké. Velké zlatožluté květy po 3-5 na jen několik centimetrů dlouhých lodyžkách mají asi 2 cm v průměru. Rozkvétá v květnu. Barva květů je tak intensivní, že jsou už z dálky viditelné. Jako většina rostliných skvostů je i tento druh bohužel obtížně pěstovatelný a možná i přirozeně krátkověký. Nesnáší ani jen mírné přemokření a přes zimu musí být dobře přikrytý proti dešti a často ani to nestačí. Pěstoval jsem ho od r. l994 už sedmkrát, vždy v dobře propustném substrátu v nejvyšších partiích travertinové skalky na slunci a jen třikrát mi zakvetl. Semena jsem nezaznamenal.  

Vyšlo v časopisu Skalničky 4/2005